Proč???

Už je to poměrně dávno, co jsem náhodou narazila v jedné facebookové skupině na výkřik, že dětem bychom neměli dávat otázku “Proč?” a jak to tedy dělat jinak. Bohužel jsem v tu chvíli něco hledala a neměla čas číst dál, protože mě to opravdu zaujalo. Nebo možná bohudík, že jsem ten čas neměla. Mohla jsem si totiž na otázku, proč se (ne)ptat proč, udělat vlastní názor.

Zjistila jsem, že tuto otázku používám dost často. A uvědomila si, že je to jedna z otázek, které mé porozumění dětem posouvají mnohem dál a otevírají mi zákulisí dětské duše, o jejíž upřímnosti a čistotě nemáme mnohdy ani tušení.

Mám teď ale na mysli opravdovou otázku “Proč…?”. Ne jen řečnický povzdech doplněný tichou výčitkou. Když projevíte opravdový zájem, můžete se dozvědět skutečné divy.

Když projevíte opravdový zájem, můžete se dozvědět skutečné divy.

Nevěříte? Vzpomněla jsem si na několik situací, kdy mi spadla čelist, styděla jsem se nebo mi pomalu tekly slzy dojetí. Staršímu synovi jsou tři roky, není tedy ani potřeba čekat, až děti vyrostou do nějakého “rozumného“ období. Prostě jim naslouchejte tady a teď.

Situace 1: Neposlouchá v bazénu

Byli jsme v bazénu na lekci plavání. Lektorka dala Kubovi několik pěnových medvídků, které malé děti používají k výuce plavání místo destičky. Měl je dovézt ke břehu. Doplavali jsme ke břehu a když Kuba lezl na kraj bazénu, medvídci začali odplouvat. Já tomu nevěnovala pozornost, ale Kuba se místo nácviku skákání do vody začal do vody vrhat hlava nehlava a kňourat. Já se ho zase snažila udržet na břehu a naaranžovat do správné nácvikové pozice na skoky.

Náš “boj“ chvíli pokračoval až mi z pusy vylétlo “Proč neposloucháš Sandru, jak skákat do vody?” “Chci zachránit medvídky.”

Situace 2: Řve v autě

Vraceli jsme se z výletu, domů nám zbývalo asi 15 minut jízdy autem. Mladší syn se probudil a začal pobrekávat. Starší začal vřískat a vydávat všelijaké divnozvuky.

Proč vřískáš, Kubo?”

Já zpívám Samíkovi, aby nebrečel.” V tu chvíli bych si nejraději nafackovala, jak jsem nepochopila jeho  empatii a vnímala jen svůj nekomfort hluku ze zadních sedadel. A ještě jsem se tak ošklivě vyjádřila o jeho zpěvu.

“Já zpívám Samíkovi, aby nebrečel.”

Situace 3: Pořád shazuje věci ze stolu

Kuba seděl u stolu a hrál si s modelínou. Kolem stolu a pod stolem lezl jeho devítiměsíční brácha, já něco kutím v kuchyni. Docela v pohoda, když v tom “bum“. Na zem spadl kelímek. Okřikla jsem Kubu, aby dával pozor, ať nic nepadá. Za chvíli další “bum“ následované mým “neházej modelínu na zem, ať tu nemáme nepořádek„. Za chvíli další “bum„.

Proč to házíš na zem?

To je pro Samíka, aby si měl taky s čím hrát.”

Situace 4: Je strašně protivný

Byli jsme na dovolené s kamarády – to znamená i s hromadou dětí a na odpoledne byla domluvená návštěva farmy s vyjížďkami na koních. Kuba se cestou na farmu vyspal, nasvačil, teple oblékl… všechno tedy mělo být v nejlepším pořádku. Jen ty koně se mu zdály moc velcí a raději si je prohlížel jen z dálky. Fajn, proč ne.

Ostatní děti byly natěšené na projížďku. Nasedli na koně a vodiči všech 5 koní s pěti dětmi vzali mezi pole a a za chvíli zmizeli za mezí.

Kuba ale byl stále ukňouraný, protivný, pobrekával, chtěl se nosit… Až po dlouhé době se mi ho podařilo uklidnit a sérií otázek z něj vytáhnout, co se děje. On se celou dobu bál, že mu koně odnášejí kamarády někam pryč! A bál se, že ho chceme na koni taky poslat neznámo kam!

Až po dlouhé době se mi ho podařilo uklidnit a sérií otázek z něj vytáhnout, co se děje. On se celou dobu bál, že mu koně odnášejí kamarády někam pryč! A bál se, že ho chceme na koni taky poslat neznámo kam!

Situace 5: Už zase chce něco koupit

Krátce po konci šestinedělí s mladším synem jsme byli v ZOO. Přestože jsme se nikdy nezastavovali u obchůdků se suvenýry, Kuba před jedním zastavil a trval na tom, že půjdeme dovnitř.

“Hele, mami, půjdeme sem.”

Proč?

Koupit plyšáka.”

“Kubíčku, ale plyšáků máme doma spoustu, nebudeme kupovat dalšího.”

“Ale Samíkovi.” V tu chvíli se ve mně probudila obří zvědavost, jak svého mladšího bráchu vnímá…

A proč Samíkovi?

Aby neplakal.”

Spadla mi čelist. Tohle bylo to poslední, co jsem čekala. V tu chvíli už má zvědavost i dojetí dosahovaly maxima. Tak čistému úmyslu prostě nešlo říct ne. Dala jsem tedy peněžní limit, kolik může plyšák stát a Kuba vybral. Následně se s plyšákem rozběhl ke kočárku s halekáním “Same, koupil jsem ti tučňáka!

Koupíme Samíkovi hračku, aby si měl s čím hrát a neplakal.

Zenová pohádka?

Rozhodně tady nechci tvrdit, že jsem zenová matka, co nikdy nezvýší hlas, svým dětem dokáže číst myšlenky a její potomstvo nosí svatozář. Nic z toho neplatí. Naopak bych se označila spíše za cholerika. Ale snažíme se s kluky mluvit jako s partnery. Tak, jak bychom chtěli, aby oni mluvili s námi. Aby rozuměli tomu, že po nich něco chceme a z jakého důvodu. A když se zlobíme, aby věděli, proč. A aby věděli, že jim nasloucháme. Ne vždy jim lze vyhovět. Vždy s nimi ale můžeme mluvit.

Mohla jsem utnout debatu o nákupu plyšáka hned po první větě a ušetřit si peníze a vysvětlování, možná za cenu nějakého ječení. Ale ten zážitek bratrské lásky byl k nezaplacení.

Stejně tak se u koní naštvat, že se snažíme zařídit zážitek, a on to takhle bojkotuje.

Těžká cesta

Ptát se “Proč?” a myslet to vážně rozhodně není jednoduchá cesta. Stojí to spoustu úsilí, času, překonávání vlastní pohodlnosti (taky vás při čtení napadlo, že to možná zvládá můj syn, ale u vašeho to nemůže fungovat?) a taky je k tomu potřeba moc a moc trpělivosti.

Odměnou vám ale bude mnohem pohodovější vztah s dětmi, klidnější výletování a dost možná objevíte ve svých dětech drahokamy, o kterých se vám ani nesnilo.

 

Jak to máte s otázkou “Proč?” vy? Dozvěděli jste se už něco, co vám vyrazilo dech? Podělte se do komentářů.

Miluji výlety a smysluplně strávený čas s dětmi. Díky mým tipům mohou být i Vaše dny barevnější, cesty autem veselejší a výlety s dětmi zábavnější. Také jsem napsala průvodce pro rodiče s malými dětmi Mámin průvodce okolím Lipna, tátové vítáni s bonusovým e-bookem Dítě v autě? V pohodě a s přehledem! Celý můj příběh si přečtěte tady.
Komentáře
  1. Sarka napsal:

    Diky, pekny clanek. Me holcicke jsou necele dva, takze zatim na otazku proc moc nereaguje, ale tesim se az zacne. Taky se k ni snazim chovat partnersky, ale obcas se nedari 🙁 A taky si rikam, kde je pak ta hranice, kdy se dela jen to co chce dite…

    • Olga Pincová napsal:

      Děkuji 🙂 Otázka „proč“ přijde co nevidět a za chvilku s ní bude zahrnovat i Vás;) Partnerský přístup je super, ale je to dřina. A je potřeba si právě hlídat ty hranice, aby z toho nevznikla diktatura dítěte. Držím Vám palce při nekončícím hledání rovnováhy 😉 A přeji hodně sil!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Inspirace pro Vás
  • Inspirujte se na Facebooku
  • Nejnovější příspěvky